Příběh očima psa

Jmenuji se:  Cobra Kennel´s Negra (ale říkají mi Negí)
Rasa: American Pit Bull Terrier
Věk: 5 let
Co dělám a umím:
Pomáhám lidem, aby jim bylo líp. Jsem Canisterapeutka 🙂

Můj psí příběh

První psí štěk, jak jsme se našli

Koukám kolem sebe a vidím malé pohybující se kuličky, které jsou udivenější nežli já. Najednou mi v hlavičce probleskne vzpomínka, kterou mi maminka říkala, ještě když jsem byla v bříšku. Jsou to mé sestřičky a bráškové.

Maminka pro mne byla vším. Učila nás věci, které jsme jako štěňátka nemohli pochopit. Postupem času, jak jsem rostla, maminka říkala, že přijde chvíle, kdy budeme mít i my pána, který se o nás bude starat po zbytek života. Maminka svoji paní už měla. Byla moc hodná. Hladila nás, když nám nebylo dobře. Mluvila na nás jazykem, který byl pro mě prvně nesrozumitelný, ale postupem času jsem uměla i její řeč. A jednoho dne to přišlo.

Po několika návštěvách lidí se ukázala slečna, která se mi hned na první pohled zalíbila. A tak jsem se do ní zamilovala. A jak bylo vidět, i ona do mě. Když si mne poprvé odvezla domů, bylo mi moc smutno po mamince. Plakala jsem celou noc, ale postupem času bylo u mé paničky líp a líp. Chodily jsme na různá místa. Učila mě, jak se mám chovat. Staly se z nás nejlepší kamarádky.

Když mě panička učila věcem, které jsem neznala, ale které mi nedělaly problém, netušila jsem, že bych to mohla být právě já, kdo může být užitečný někomu potřebnému.

Druhý psí štěk, učím se nové povely

Je tady další krásné ráno a já se vyspala do růžova. Po malé rozcvičce jsem šla vzbudit paničku. Šly jsme společně do koupelny, kde jsme se umyly a já si jako každé ráno sedla ke dveřím a čekala na paničku, co vymyslí pro daný den za hry. Ale moment, co to drží v ruce? Moje oblíbené piškoty! Bere vodítko! Znamení toho, že jdeme ven. Mám velkou radost!

Když jsme venku, panička po mně chce zvláštní věc. Povel ke mně? Co to je? Nikdy předtím jsem to neslyšela. Když jsem ale viděla, kam směřuje piškotek, a panička mě pomalu navedla správným směrem, docela rychle jsem pochopila, co mám dělat! Panička byla šťastná a já také. Mohla jsem ji potěšit znovu. Ale jo, je to sranda. Myslím, že dle výrazu paničky mohu říct, že jsme byly obě šťastné. Já za oblíbenou pochoutku a panička za to, že jsem pochopila, co se po mně chce.

Další dny jsme povely opakovaly a pomalu přidávaly nové (např. k noze, u nohy, podej, pac, druhou, okolo, plazit se, podlez, drž, pusť, čekej, zůstaň, štěkej) a já si je pomalu začala spojovat s něčím dobrým, co nám dělá radost. Tak proč v tom nepokračovat?

Třetí psí štěk aneb jak jsem dostala certifikát

Jednoho dne zazvonil budík a panička v dobré náladě přišla k mému místečku a s úsměvem na rtech mi řekla větu: „ Tak moje krásné (tím myslela mě), dneska je Tvůj den“. Když jsem viděla známý úsměv, hned jsem šla vstříc jejímu obličeji, abych paničce dala dobré ráno a taky najevo, že i já se moc těším na můj velký den (i když jsem nevěděla, co mě čeká).

Asi po hodině jsme dojeli na místo, kde bylo dalších 5 pejsků různých ras a velikostí. Vešli jsme do velké budovy plné lidí. Byly zde věci, které jsem nikdy předtím neviděla. Také lidé zde byli pro mě noví. Když jsem tam seděla a dívala se kolem sebe, dostala jsem trošku strach. Byly zde jiné, neznámé pachy a dost hluku. Panička mě hladila a říkala mi krásné slova, které mne uklidňovaly. Při pozorování všech kolem sebe a následných dovedností, které uměli, jsem si byla jistá, že i já vše zvládnu. Panička mi dala povel ,,lehni“. Udělala jsem, co si přála a nademnou se objevil neznámý člověk, pouze mně překročil a šel dál. ,,Tohle bylo lehké“ řekla jsem si. Další cvik pro mě byl trochu těžší. Byl na mě vystřelený deštník, ale i to byla velká sranda! Dále spadl na zem železný tác, flašky plné kamínků, auto pro děti, které vydávalo nepříjemné zvuky, ale mně se to zalíbilo. Chtěla jsem si hrát, ale panička dala moje vodítko do ruky neznámému člověku.

Odvádí mě pryč a já už si nejsem tak jistá. Chci zpátky ke své paničce, proč mě vede ten neznámý člověk pryč? Dívám se zpět, panička stojí a říká mi, že je to v pořádku, tak se trochu uklidním a moje chůze u nohy cizího člověka už není tak nejistá, vlastně mám radost z úsměvu všech přihlížejících, kteří stáli kolem mě a pejsci na mě štěkají, že jsem odvedla skvělou práci, stejně jako oni.

Dostali jsme všichni odměnu a papír, kterému všichni říkali certifikát na canisterapii. Po dlouhém dnu jsme šli s paničkou na zákusek a já věděla, že jsem zase udělala správnou věc.

Čtvrtý psí štěk aneb něco o mém původu a rase

,, Tak mě napadlo, že Vám ještě řeknu něco trochu víc o mně“. Víte, že jsem pes (fenka), moje rasa se nazývá American Pit Bull Terrier, ale co si pod tímto pojmem vlastně mají Ti dvounozí představit? Často mé ouška slyší název ,,bojové plemeno“, ale panička říká ,,pracovní plemeno“? Vždy, když tohle lidi řeknou, uskakují pryč, tváří se zvláštně. Mohu říct, někdy až přehnaně škaredě. Nelíbí se mi, když přede mnou lidé utíkají. Většina mi říká, že jsem krásná, většina si se mnou podá ruku na tlapku, na důkaz našeho kamarádství, ale proč lidé utíkají, když vidí podobné plemeno?

Jednou se stalo něco hrozného a viděla jsem, že panička z toho byla smutná. Poznám její výraz spokojenosti a smutku. Tento pohled a řeč byla smutná. Šli jsme ven s paničkou a směrem k nám šel jeden pán s malým pejskem. Když nás uviděl, začal křičet na paničku, aby si toho hnusného psa hlídala, a odplivl si. Bylo to hrozné. Panička se ptala, proč to udělal a křičel na ni, že takové psy nemá rád, že jsme zabijáci? Když o tom panička později mluvila, vysvětlovala, že je to pouze mediální blábol. Že jsme moc hodní psi. Ale pouze v případě, že máme dobrý rodokmen, krytí. Není pravdou, že je to pouze výchovou. Prvotní je správné křížení. Obecně pitbul lidi nenapadá. Miluje je. Ale chování našich předků nám říká, že máme lovecký pud a proto utíkáme za ostatními zvířaty. Jenže to je normální. Útok, v drtivé většině, vzniká na lidi, kteří si nás vezmou bez Průkazu původu (kříženci) a zkušeností. Když máme rodokmen, můžeme si vše zjistit o předcích, ale bez něj nevíme, čím si prošel pejsek z útulku. Každý, kdo chce chovat moji rasu, musí vědět, že tohle jsou základy. Pojem ,,bojové plemeno“ neexistuje, to je jen, jak říká panička, polidšťování. ,,Pracovní plemeno“ je správný název. Například já, mimo Canisterapie, dělám i ,,bull sporty“. Je to velká sranda, skáču na oblíbenou hračku, někdo přes překážky, někdo tahá těžké váhy atd. O mé rase by se dalo povídat dlouhé hodiny, ale tohle myslím stačí, abych Vám řekla něco málo o sobě. Kdo bude chtít, vše si najde na tom pejsku, teda inter co? Internet? Aha, panička říká, že to mám správně, takže to můžu dát Enter a poslat to na svůj blog. Příště Vám napíšu něco o své první Canisterapii. Tak ahoj moji čtenáři.

Pátý psí štěk, jak jsem šla do práce

A je to tady! Zase koupání! Ach jo, zase budu vonět tím psím, jak říká panička, šamponem. Ale venku je spousta místa na válení a přebití pachů z šamponu..  Vím, že panička nebude moc ráda, když se ( podle ní krásně vyvoněná) vyválím v tom největším bahně, které najdu, ale je to sranda! Jej, zase to známé hubování. Jenže mi to nedá a prostě musím do bahna. Jak jsem ale zjistila, nebyl to dobrý nápad. Zase musím do sprchy! Tak jo, podruhé už se raději válet nebudu.

Panička mě oblékla do žluté vestičky, říkala, že jdu do práce… Nevím, co to práce je, ale těšila jsem se na den strávený s paničkou. Když jsme přijely na místo, byla to velká budova. Vešly jsme dovnitř a já ucítila zvláštní pachy. Moc mi to nevonělo, ale ani mi to nevadilo. Došly jsme k paní, která nás odvedla do pokoje, kde byly tři postele a na každé ležel člověk. Panička mě seznámila se všemi, ale jen k jedné paní jsem si měla lehnout. Ta druhá paní, v bílém plášti, vytáhla velkou plachtu a položila na část té paní, která ležela v posteli a řekli mi, že si na ni mám lehnout. Zamlouvala se mi myšlenka toho, že budu ležet, ale šlo o něco jiného. Panička na mně mluvila, že to dělám správně, různě mně otáčela a nastavovala, dávala povely, jako pac, pusinku té neznámé osobě atd. Paní se to líbilo také, ale počkat? Ta paní nemohla pohnout nohou a  rukou? Na jedné straně těla. Lehla jsem si na stranu, kterou paní nemohla pohnout a zahřívala ji. Vzala si nehybnou ruku svou zdravou rukou a začala mně s ní hladit. Ležela jsem nehybně a nechávala se hladit. Jenže jsem z toho byla nějaká unavená.. Jakoby ze mě ta paní chtěla vysát všechnu energii. Ale tím, že jsem ležela, jsem tolik energie vydat nemusela a tak mi nevadilo, když jsem ji mohla předat dál. Panička měla slzy v očích. Protože jsem byla šikovná a taky po příběhu, který ta paní vykládala. Asi to měla v životě těžké…  Po dvaceti minutách mi panička řekla, že už můžeme jít, ale že zase přijdeme. I když to nebyla žádná těžká práce, tak jsem byla docela unavená. Příště Vám řeknu další příběh, kde jsem potkala jiného člověka, který byl mou přítomností opět potěšen.

Sledujte bedlivě tuto stránku, za chvíli vyjde šestý psí štěk 🙂

2 odpovědi na “Příběh očima psa”

  1. A protože by jsem ráda věděla co si myslíte a aby jste mohli se mnou komunikovat, můžete mi tady napsat 🙂
    Vaše psí kamarádka Negí

  2. Zdravím.
    Chtěla bych napsat své vyjadření na tuhle stránku a to už jen proto, že jsou mezi námi neustále jedinci co nemají ponětí, co těchto dvanáct písmen vlastně znamená. Někteří tiše pozorují, podporují, ale bohužel i soudí.
    Pod pojmem canisterapie si já osobně představuji kontakt se pejskem, který je tzv. certifikovaný. Je to určité rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami nebo depresemi, ale i pro ty, kteří se prostě cítí jen opuštěně.
    Většinou jsou to lidé v domovech pro seniory nebo i v dětských domovech, kde je pes pro děti kamarádem a tvorem, o kterého se musí pečovat, a tak se lépe srovnají se svými problémy.
    Canisterapeut může tímhle pejskem aktivovat pozitivní myšlení, paměť, komunikaci s okolím, ale i motoriku.
    Donedávna to byl pro mě cizí pojem, než jsem se začala o „léčbu němými léčiteli“ zajímat.
    Psi jsou pro mě odjakživa milující tvorové, kteří si zaslouží lásku a oni nám ji nepopsatelně vrátí zpět. Díky sociální síti jsem objevila tuhle stránku, kterou jsem si s velkým zájmem prohlédla a zmínila ji ve svém okolí a budu podporovat.
    Po přečtení článku „příběh očima psa“ (který mě díky autorce velmi potěšil) musím uznat, že je upřímně napsán! Už jen jak rozdává potřebným lidem radost, pomáhá a zahřívá naše srdce.
    A tímto chci poděkovat za přístup k této léčbě v dnesní uspěchané, zlé době a dodat..
    Přeji mnoho úspěšných dní a věřím, že o tomhle úžasném páru ještě uslyšíme.
    S pozdravem

    D. Zahnášová z Břeclavi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *